Život v Chrámě
Včera večer byla má duše osvícena viděním: docela mladičké Marie, Marie nejvýš dvanáctileté. Její malý obličej
už není zaoblený, jak je to obvyklé v dětství, ale už lze v jeho načrtnutém oválu uhodnout rysy ženy. Ani vlasy už
nepadají rozpuštěné ve svých lehkých vlnách na šíji, ale jsou spleteny do dvou těžkých, světlounce zlatých copů -
připadají jako by byly smíchány se stříbrem, tak jsou světlé - s ramen sestupujících až k bokům. Tvář je
zamyšlenější, zralejší, byť je to dosud tvář dítěte, krásného a čistého dítěte. Je oděna celá v bílém. Šije v docela
maličké místnůstce, maličké a docela bílé. Otevřeným oknem je vidět velkolepou ústřední budovu Chrámu se
všemi schodišti, malými nádvořími, portály a za zdmi hradeb město s ulicemi, domy, zahradami a docela vzadu
vrchol Olivové hory.
Maria šije a polohlasně zpívá. Nevím, zda je to posvátný zpěv. Zde je:
V hloubi mého srdce jak v čirém zrcadle vody
objevuje se a třpytí hvězda.
16Je ve mně stále od mého dětství
a sladce a s láskou mě vede.
Je to píseň v hloubi mého srdce,
ale odkud tam vůbec přichází?
Ó, člověče, ty o tom nic nevíš.
Přichází odtud, kde svatý přebývá.
Hledím na svou jasnou hvězdu
a nic jiného si nepřeji,
byť by to bylo sebesladší a sebedražŠí.
Pro mne je jen její něžný hlas,
jen ten je pro mne vším.
Ty jsi mě, Hvězdo, snesla s nebeských výšin
do jednoho mateřského klína.
Ty nyní žiješ ve mně, už nezastřena.
Vidím tě, slavný obraze Otcův.
Kdy mě poctíš,
abych byla pokornou služebnicí Spasitele?
Sešli s Nebes, sešli nám Mesiáše. Přijmi, ó, Svatý Otče, oběť své Marie. "
Maria zmlkne, usměje se a povzdechne a pak poklekne k modlitbě. Její malá tvář je samo světlo. S pohledem
pozvednutým k nádhernému blankytu krásného letního nebe jako by k sobě přitahovala všechno světlo a byla jím
ozářena. Či lépe, jako by zevnitř nějaké skryté světlo vyzařovalo jas a zažíhalo nepatrně narůžovělý sníh její pleti a
dále se šířilo na věci i na slunce, ozařující zem, a žehnalo jí a slibovalo samé dobro.
Po modlitbě pak Maria opět vstane, ale na její tváři setrvává jas extáze. V té chvíli vstupuje stará Anna Fanuelova.
Zastaví se zaraženě či aspoň překvapena Mariiným vzezřením. Zavolá na ni: „Maria," a dívka se k ní s úsměvem
obrátí, už jiná, ale stále tak krásná; pozdraví: „Anno, pokoj tobě."
„Ty ses modlila? Ty nikdy nemáš dost modlitby?"
„Modlitba by mi stačila. Ale já mluvím s Bohem. Anno, nedovedeš si představit, jak blízko ho u sebe cítím. Víc
než blízko: ve svém srdci. Nechť mi Bůh odpustí podobnou pýchu, ale já se nikdy necítím sama. Vidíš? Támhle v
tom Domě ze zlata a sněhu za dvojitou Oponou se nalézá Nejsvětější. A nikdy žádné oko mimo oko veleknězovo
nemůže spatřit oltář smíření, na kterém spočívá Boží sláva. Ale já nepotřebuji při vší úctě své duše pohlížet na
tento dvojitý vyšívaný Závěs, kterým hýbají zpěvy panen a levitů... Samozřejmě na něj pohlížím! Neobávej se, že
bych na něj nehleděla s úctou jako dcera Izraele. Neobávej se, že mě zaslepuje pýcha a vede mě k myšlenkám,
které ti právě sděluji.
Hledím na něj a není pokorného služebníka Božího lidu, který by hleděl na Dům svého Pána pokorněji než já, která
jsem přesvědčena, že jsem ze všech nejbezvýznamnější. Ale co vidím? Závěs. Co si představuji za Závěsem?
Svatostánek. A co ve Svatostánku? Zato když svůj pohled zaměřím do hloubi svého srdce, vidím Boha, jak září ve
své slávě lásky a říká mi: »Miluji tě« a já mu říkám: »Miluji tě« a rozplývám se a obnovuji se při každém úderu
svého srdce v tomto vzájemném políbení...
Jsem mezi vámi, drahými učitelkami a družkami, ale odděluje mě od vás plamenný kruh. V tom kruhu: Bůh a já. A
já vás vidím skrze Boží oheň a právě takto vás miluji...ale nemohu vás milovat pro tělo, ani nikdy nebudu nikoho
moci milovat pro tělo.
Mou jedinou láskou je On, který mě miluje, a to duchovně. Znám svůj úděl. Podle světského izraelského zákona
každá panna se má stát manželkou a každá matkou. Ale já, která jsem podřízena Zákonu, jsem poslušná Hlasu,
který mi říká: »Chci tě«. Pannou jsem a pannou i zůstanu. Jak toho budu moci dosáhnout? Onen hlas, neviditelná
Přítomnost ve mně, mi přijde na pomoc, neboť to právě On chce. Nebojím se.
Už nemám otce ani matku...a jen Věčný ví, kolik bolesti jsem zakusila, než ve mně bylo stráveno všechno lidské.
Byla to krutá, víc než krutá bolest. Teď už mám jen Boha. A tak jsem ho slepě poslušná...ale učinila bych tak i proti
svému otci a matce, protože onen Hlas mě poučuje, že ten, kdo ho chce následovat, musí jít mimo příkazy rodičů,
milujících strážců, chránících jejich dítě, ale kteří ho chtějí vést za štěstím po jejich vlastních cestách, aniž tušili, že
existují i jiné cesty vedoucí k nekonečné radosti. Byla bych za sebou zanechala plášť i šaty, abych mohla
následovat Hlas, který mi říká: »Pojď, má milovaná, ó, moje nevěsto«. Byla bych všechno opustila; i perly svých
slz, neboť bych plakala, že jsem byla nucena neuposlechnout; i rubíny své krve, neboť bych se byla postavila i proti
smrti, abych mohla následovat Hlas, který volá... A ty slzy i ta krev by jim řekly, že je něco většího než láska k otci
a matce, něco ještě sladšího: Hlas Boží. Ale teď mě jeho vůle vyprostila i ze závazků dítěte vůči rodičům. Ostatně
oni by si na mě nečinili nárok. Mí rodiče byli dvěma spravedlivými a v hloubi jejich srdce k nim hovořil Bůh, tak
jak hovoří ke mně. Následovali cestu spravedlnosti a pravdy. Když na ně myslím, vidím je, jak odpočívají u
patriarchů, a snažím se svou obětí uspíšit příchod Mesiáše, který jim otevře nebeské brány. Na zemi jsem to já
sama, která se vede, či spíše je to Bůh, který řídí svou ubohou služebnici a sděluje jí své příkazy. A já je vyplňuji,
neboť je vyplňovat mým štěstím. Až nastane hodina, řeknu snoubenci své tajemství...a on ho přijme."
„Ale, Maria...jaká slova shledáš, abys ho přesvědčila? Budeš mít proti sobě mužovu lásku, zákon a život."
„Na své straně budu mít Boha...Bůh otevře srdce mého manžela světlu... Život ztratí ostny smyslů a stane se čistou
17květinou, která bude vydechovat vůni milosrdné lásky. Zákon... Anno, neříkej, že se rouhám, ale já si myslím, že
Zákon se brzo změní. Kdo to učiní, je-li Zákon božský? Ten, který jako jediný má na to právo: Bůh. Ten čas je blíž,
než si myslíte, říkám vám. Neboť při četbě Daniela se ve mně rozžalo velké světlo; vystupovalo ze středu mého
srdce a můj duch pochopil smysl jeho tajemných slov. Oněch sedmdesát týdnů bude skrze modlitby spravedlivých
zkráceno. Bude změněn počet let? Ne. Proroctví nelže. Mírou prorokovaného času však není běh slunce, ale běh
měsíce. A proto vám říkám: Zcela nablízku je chvíle, kdy uslyšíte pláč Syna jedné Panny.
Ó, jak bych chtěla, aby mi ono Světlo, které mě miluje a říká mi tolik věcí, sdělilo, kde je ta šťastná Panna, která
porodí Syna Božího a Mesiáše svého lidu! Prošla bych bosá celou zem. Ani zima, ani mráz, ani prach, ani vedro,
ani šelmy, ani hlad by mě nezastavily před tím, abych se k ní připojila a řekla jí: »Dovol své služebnici a služebnici
služebníků Kristových, aby žila pod tvou střechou. Budu otáčet mlýnem a lisem, vezmi si mě do mlýna jako
otrokyni, jako pastýřku ke svému stádu, k praní plenek tvého Dítěte, do kuchyně, k pecím...kam si přeješ, ale přijmi
mě. Abych ho viděla! Abych slyšela jeho hlas! Abych obdržela jeho pohledy.« A nebude-li mě chtít, žebračku u
jejích dveří, budu žít z almužen a výsměchu bez přístřeší, budu spát pod širým nebem a budu snášet každé horko,
jen abych slyšela hlas dítěte Mesiáše a ozvěnu jeho smíchu. A pak, vidět ho, jak prochází kolem...a snad pak
jednoho dne od něho jako almužnu dostanu chléb... Ó, i kdyby hlad mučil můj žaludek a já cítila, že po tak
dlouhém postě omdlévám, nebudu jíst ten chléb. Přitisknu ho na své srdce jako sáček s perlami a budu ho líbat,
abych cítila vůni Kristovy ruky a už nebudu cítit ani hlad, ani chlad, protože tento dotek mi přinese extázi a teplo,
extázi i potravu..."
„Ty bys měla být matkou Kristovou, když ho tak miluješ! Proto chceš zůstat pannou?"
„Och, ne! Jsem nicota a prach. Neodvažuji se pozvednout pohled ke Slávě. Ale právě proto hledím raději do svého
srdce než na dvojitý Závěs, za kterým cítím neviditelnou přítomnost Jahveho. Tam je strašlivý Bůh Sinaje; zde v
sobě vidím našeho Otce, Tvář, která vyzařuje lásku, která se na mě usmívá a žehná mi, protože jsem docela
maličká jako ptáčátko, které pozvedne vítr, aniž by cítil jeho tíži, a slabá jak stonek konvalinky, která umí jen kvést
a vonět a která se staví proti větru jen něžnou silou své vůně a čistoty. Bůh, můj vítr lásky. Ne, nemám ctižádost,
ale Tomu, který se zrodí z Boha a Panny, Svatému Nejsvětějšího, se může líbit jen Matka, kterou mu vybrala
Nebesa a která mu na Zemi bude hovořit o nebeském Otci: Čistota. Kdyby Zákon uvažoval právě o tomto, kdyby
rabíni, kteří rozvedli všechny jemnosti svého učení, obrátili svého ducha k vyšším obzorům a ponechávali stranou
to lidské a užitkové, pro něž zapomínají na nejvyšší Cíl svého hledání, pak by své učení měli především zaměřit na
Čistotu, aby ji Král Izraele při svém příchodu nalezl. S olivovými ratolestmi Mírotvorce, palmami Triumfátora roz-
hazujte lilie, lilie, lilie...
Kolik krve bude muset Spasitel prolít, aby nás vykoupil! Kolik! Z tisíců a tisíců ran, které Izaiáš vidí na Muži
bolesti, padá jako rosa z pórovité vázy déšť krve. Nechť tato božská krev nepadá tam, kde je znesvěcení a rouhání,
ale do kalichů vonících čistotou, které by ji přijímaly a shromáždily, aby ji rozlévaly na nemocné duchem, na
malomocné duše, na všechny, kteří jsou pro Boha mrtvi. Rozdávejte lilie, rozdávejte lilie, aby bílým šatem čistých
kalichů byl osušen pot a slzy Kristovy! Rozdávejte lilie, rozdávejte lilie na vyprahlost horečky Mučedníkovy! Ó,
kde bude lilie, která tě ponese? A ta, která uhasí tvou žízeň? Kde bude ten, který se zabarví tvou krví a zemře
bolestí nad tím, že tě uvidí umírat? Kde ten, kdo bude plakat nad tvým vykrváceným Tělem? Ó, Kriste! Můj
Dechu!..." Maria zmlkne v pláči, vyčerpána.
Anna chvíli mlčí, pak pohnutým hlasem staré dojaté ženy řekne: „Víš ještě něco, co by pro mne, Maria, bylo
poučením?"
Maria se vzpamatuje. Ve své pokoře si nejspíš myslí, že její učitelka ji káře, a říká: „Ó, odpusť! Ty jsi učitelkou, já
jsem ubohé nic, ale tato slova mi vytryskla ze srdce. Musím se hodně ovládat, abych nehovořila. Ale je to jako
řeka, která svou rostoucí prudkostí trhá hráze. Tak mě to nyní uchopilo a řeka prostě přetekla. Nehleď na má slova
a umrtvi mou domýšlivost. Tajemná slova by měla zůstat ve skryté arše srdce, které Bůh dobrotivě obdarovává.
Vím to. Ale tato Neviditelná přítomnost je tak sladká, že jsem z toho docela opilá... Anno, odpusť své malé
služebnici!"
Anna ji přitiskne na své srdce. Její stará vrásčitá tvář se chvěje a leskne v pláči. Slzy stékají vráskami jako voda po
nerovné půdě, než se promění v mokřinu. Stará učitelka však nevyvolává úsměv: mnohem spíše vzbuzuje tu
největší úctu.
Maria je v její náruči, její malý obličej na prsou staré učitelky...a takto vše končí.
Ježíš promlouvá : ,, Maria se upamatovávala na Boha. Snila o Bohu. Domnívala se, že sní. Ve skutečnosti
viděla znovu všechno, co její duch už viděl v nádheře Božího Nebe, a to v okamžiku kdy byla stvořena, aby
byla spojena s tělem, počatým na zemi. Podílela se s Bohem, byť způsobem velmi podružným, jak si toho žádá
spravedlnost, na jedné z Božích vlastností: na schopnosti se rozpomínat, vidět a předvídat prostřednictvím
mocné a dokonalé inteligence, protože nebyla zraněna Hříchem...
I svatí se rozpomínají na Boha, na slova, která zaslechli v tvůrčí Myšlence a která Dobrota oživila v jejich
srdcích, aby byli pozvednuti jako orli v kontemplaci pravdy, ve znalosti Času.
Maria byla plna Milostí. Byla v ní všechna Trojjediná Milost. Všechna Trojjediná Milost ji připravovala jako
Snoubenku na Svatební noc, jako své Svatební lože pro své Sestoupení, jako Boží vyvolenou pro její Mateřství
a její poslání. To ona uzavírá cyklus proroctví Starého zákona a otevírá cyklus »mluvčích Boha« v Novém
zákoně.
18Opravdová Archa Božího Slova, když hleděla do svého nitra, věčně neporušeného, a objevovala slova věčného
Vědění, načrtnutého Božím Prstem v jejím neposkvrněném Srdci; tak jako všichni světci je slyšela, když byla
se svým nesmrtelným duchem počata Bohem, Otcem a Stvořitelem všeho, co má život. A nerozpomínala-li se
na vše o svém budoucím poslání, bylo to proto, že v každé lidské dokonalosti Bůh ponechává mezery, a to pro
svou božskou opatrnost, jež je pro Člověka dobrem, neboť mu takto dává příležitost k zásluhám. Maria, druhá
Eva, musela své zásluhy vydobýt tím, že bude Matkou Kristovou pro svou věrnost a dobrou vůli; tu vyžadoval
Bůh i od samého Krista, aby z něho učinil Vykupitele.
Mariin duch dlel na Nebi. Její mravní bytí a tělo na zemi; bylo třeba, aby pošlapala zem i tělo, a tak se opět
spojila s duchem a sjednotila s Duchem v plodném objetí."