Neboť tělo obývané Duchem je
Božím mistrovským dílem a právě pro ně byla stvořena Nebesa.
Abych mohl být tělem, potřeboval jsem matku. Abych byl Bohem, potřeboval jsem otce, který je Bohem. Právě
proto Bůh stvořil Snoubenku a řekl jí: „Pojď se Mnou. Po mém boku pohleď na vše, co jsem učinil pro našeho
syna. Pohleď a zaraduj se, věčná Panno, věčné Dítě, a nechť tvůj úsměv zaplní Nebesa a nechť andělům udá-
vá tón a Ráj naučí nebeské harmonii. Dívám se na tebe a vidím, jakou budeš, ó, neposkvrněná Ženo, která jsi
teď ještě jen duchem: duchem, v kterém mám zalíbení. Dívám se na tebe a blankyt tvého pohledu dávám moři
a obloze, barvu tvých vlasů zlatým zrnům, tvou bělost liliím a růžovou barvu tvé jemné pleti růžím, perly jsou
tvé malé zoubky. Sladké jahody jsem učinil při pohledu na tvá ústa, do hrdla slavíků jsem vložil noty tvého
zpěvu a hrdličce tvůj pláč. Tak jak čtu tvé budoucí myšlenky a naslouchám tlukotu tvého srdce, mám po ruce
model a vedení pro další tvorbu. Pojď, má radosti, světy jsou zde pro tvou zábavu, dokud jsi ještě v mé
myšlence tančícím světlem; zde jsou světy pro tvůj úsměv, pro tebe jsou girlandy hvězd a náhrdelníky
souhvězdí, měsíc pod tvýma něžnýma nohama, učiň si stuhu z hvězd mléčné dráhy. Pro tebe jsou hvězdy i
planety. Pojď a raduj se z pohledu na květiny, se kterými se bude bavit tvé Dítě a které budou polštářkem pod
hlavu tvého Syna. Pojď a dívej se, jak tvořím stáda a ovce, orly i holuby. Buď vedle mne, když tvořím podloží
moří a koryta řek, když vztyčuji hory a pokrývám je sněhem a lesy, když seju obilí a sázím stromy a vinice a
olivovník pro tebe, má Mírumilovná, i vinici pro tebe, můj Výhonku, který poneseš eucharistický Hrozen.
Přiběhni, leť, jásej, má Krasavice, a připrav vesmír z hodiny na hodinu se tvořící, aby mě miloval, Přelíbezná,
a nechť tvým úsměvem ještě více zkrásní, Matko mého Syna, Královno mého Ráje, Lásko svého Boha...
Pojď za mnou, ty, která smazáváš hořkost lidského nevděku. Tebou se Satanovi pomstím.«
Proti muži a ženě, zkaženým Satanem, chtěl Bůh postavit Muže zrozeného ze Ženy, Bohem tak povznesené, že
by počala, aniž by poznala muže: Květinu, která zrodí Květinu, aniž potřebovala hmotného oplodnění, ale
která se stane Matkou účinkem pouhého polibku Slunce na neporušený kalich Lilie - Marie.
9Boží pomsta!
Sípej, Satane, nenávistí, zatímco Ona se rodí. Taková malá dívenka tě porazila! Ještě předtím, než ses stal
vzbouřencem, potměšilcem, kazisvětem, jsi byl už poražen a Ona se stala Vítězkyní nad tebou. Tisíce armád
seřazených k bitvě nic nezmohou proti tvé moci. Zbraně padají z rukou mužů v boji s tvou zlobou, ty, neustálý
kaziteli, a není větru dosti silného, aby rozptýlil zápach tvého dechu. A přesto tato dětská pata, tak růžová jako
vnitřek růžové kamélie, tak hebká a jemná, že hedvábí je ve srovnání s ní drsné, která je tak maličká, že by se
vešla do kalichu tulipánu a mohla si z tohoto rostlinného saténu učinit střevíček, nuže, právě ta tě beze strachu
drtí a zavírá do tvé sloje. I pouhý pláč tohoto dítěte tě obrací na útěk, tebe, který se neobáváš armád, a jeho
dech očisťuje svět od tvého zápachu. Jsi poražen. Jeho jméno, jeho pohled, jeho čistota jsou: kopí, blesk a
kámen tebou pronikající, přibíjející tě k zemi, zavírající tě do tvého pekelného doupěte, ó, Zlořečený, který jsi
Bohu odňal radost být Otcem všech stvořených lidí!
Vznešená Boží pomsta nad pomstou Satanovou spočívala v tom, že Bůh přivedl své tvory k vrcholné
dokonalosti, která aspoň v jednom tvoru neutralizovala jakoukoliv vzpomínku na lidství přístupné jedu
Satanovu...
U Panny není ani stopy po náklonnosti k hříchu. Její duše se projevuje ve vší kráse a neporušenosti, jako když
ji myslel Otec a spojoval v ní všechny milosti. To je Panna, Jediná, Dokonalá, Úplná. Zůstává, tak jak byla
myšlena, tak jak byla zplozena. Jako taková je korunována a zůstává věčně. Panna. Propast nedotknutelnosti,
čistoty, milosti, která se ztrácí v Propasti, odkud vzešla, v Bohu, naprostá a nejdokonalejší Nedotknutelnost,
Čistota, Milost.
Toto je tedy pomsta Trojjediného Boha. Proti všem zneuctěným tvorům pozvedá tuto Hvězdu dokonalosti..."
Za tri roky budeš zde
Vidím Jáchyma a Annu se Zachariášem a Alžbětou. Vycházejí z jednoho domu v Jeruzalémě, jistě z domu přátel
nebo příbuzných. Směřují do chrámu k obřadu očisťování.
Anna má v náručí dítě celé zavinuté do plenek a ještě k tomu zabalené do lehké vlněné pokrývky, která je jistě
jemná a teplá. S jakou starostlivostí a láskou nese a opatruje svého tvorečka a každou chvíli pozvedá okraj jemné a
teplé látky a dívá se, zda se Marii dobře dýchá, a opět ji zakrývá, aby ji uchránila před studeným vzduchem
krásného, ale studeného dne uprostřed zimy!
Alžběta má v rukou balíčky. Jáchym vede na provaze dva tučné a velmi bílé beránky, spíše už ovce než jehňátka.
Zachariáš nenese nic. Je velmi hezký ve svém bílém lněném šatě, který lze zahlédnout pod těžkým, rovněž bílým
vlněným pláštěm. Zachariáš mnohem mladší než tehdy, jak jsem ho viděla při Křtitelově narození, a plný síly. I
Alžběta je ženou zralého věku, ale dosud svěžího vzhledu. Pokaždé, když se Anna podívá na dítě, i ona se
okouzleně skloní nad jeho spící tvářičkou. Alžběta je velmi hezká ve svém blankytném, poněkud nafialovělém
oděvu se závojem, pokrývajícím jí hlavu a splývajícím jí na ramena a plášť poněkud tmavšího odstínu.
Ale obzvláště slavnostní ve svých svátečních oděvech jsou Jáchym s Annou. Jáchym proti svému zvyku nemá
tmavohnědou tuniku, ale dlouhý, temně červený šat a třásně na jeho plášti jsou zcela nové a pěkné. Na hlavě má
jakousi pravoúhlou roušku obtočenou kruhovou stuhou z kůže. Všechny jeho svršky jsou nové a jemné.
Anna! Ó, dnes to není temný šat! Má oděv lehounce světložlutý, téměř barvy staré slonoviny, v pase, u krku a v
zápěstích sepjatý zlatostříbritou stuhou. Hlava je pokryta velmi jemným závojem jakoby z damašku, na čele rovněž
přidržovaným tenkou drahocennou sponou. Na krku má zlatý náhrdelník a kolem zápěstí náramky. Řeklo by se -
opravdová královna, tak důstojná je ve svém šatu a zejména světložlutém plášti lemovaném pestrobarevnou vyšíva-
nou ozdobou.
„Připadáš mi jako v den svého sňatku. Tehdy jsem ještě byla pouhé děvče, ale přesto si dosud vzpomínám, jak jsi
byla krásná a šťastná," říkají Alžběta.
„Teď jsem ještě šťastnější... Pro tento obřad jsem si chtěla obléknout stejný šat. Uschovala jsem si ho pro tento
sváteční den... a už jsem nedoufala, že si ho kdy obléknu."
„Pán tě velice miluje," říká s povzdechem Alžběta. „Právě proto mu dávám, co mám nejraději: tento svůj květ."
„Jak si ho dokážeš odtrhnout od prsou, až přijde čas?" „Rozpomenu se, že jsem ho neměla a že mi ho dal Bůh.
Budu v té chvíli ještě šťastnější; až ji budu mít v Chrámě, řeknu si: »Modlí se před Svatostánkem, modlí se k Bohu
Izraele i za svou maminku«. A budu klidná. A zakusím ještě větší pokoj, až si řeknu: »Je celá jeho. Až ti dva starci,
kteří ji obdrželi z Nebe, už nebudou, On, Věčný, bude stále jejím Otcem.« Věř mi, mám o tom jistotu. Toto dítě
nám nepatří. Já jsem už nebyla ve věku, kdy bych ho mohla mít... To On ho vložil do mého klína jako božský dar,
aby otřel mé slzy, upevnil naši víru a modlitby. Ona tedy patří Jemu. Co se týče nás, my jsme jen šťastnými
opatrovníky... Nechť je za to chválen!" Přicházejí k chrámovým zdem.
„Běžte k Nikanorově bráně a já zatím jdu upozornit kněze; pak za vámi přijdu," říká Zachariáš. A zmizí za jednou
arkádou, kterou se vchází na nádvoří obklopené loubími.
Skupina jde dál po několika terasách, ležících vždy o něco výše, protože celý chrámový soubor není na jedné
úrovni, ale je stupňovitě rozložen na několika úrovních. Na každou úroveň se dostaneme po schodech a na každé
jsou malá nádvoří, loubí a vstupní portály nádherně provedené v mramoru, bronzu a ve zlatě.
Ještě předtím, než dospěli k místu schůzky, se zastavili a vybalili přinesené věci, a to něco jako koláče - velké,
10ploché velmi mastné, bílou mouku, dvě hrdličky v kleci z vrbových proutků a dvě velké stříbrné mince...
A zde je krásná Nikanorova brána, celá z masivního bronzu vykládaného stříbrem. Zachariáš stojí po boku kněze,
vznešeného ve svém lněném šatu. Anna byla pokropena vodou, patrně očistnou, načež jí nařídili, aby přistoupila k
obětnímu oltáři.
Dítě už není v matčině náruči. Vzala ho Alžběta a zůstala venku před vchodem. Jáchym zatím vstupuje za svou
ženou a táhne za sebou vzpouzející se ovečku, která bečí. A já...zavírám oči, abych neviděla to zabíjení.
Nyní je Anna očištěna.
Zachariáš říká potichu pár slov svému kolegovi, který mu naslouchá s úsměvem. Načež se kněz připojí ke skupině,
která se opět vytvořila, blahopřeje otci i matce k jejich radosti a víře v slib a přijímá druhého beránka, mouku a
koláče.
„Tato dcera je tedy zasvěcena Pánu? Bude ji provázet jeho požehnání a vás také. Zde přichází Anna. Bude jednou z
jejích učitelek: Anna Fanuelova z rodu Azerova. Pojď, ženo. Toto dítě je nabídnuto Chrámu, ty budeš jeho
učitelkou a pod tvým dohledem vyroste ve svatosti. Jeho oslavná hostie."
Anna Fanuelova, celá v bílém, hladí dítě, které se probudilo a hledí svýma nevinnýma a udivenýma očima na
všechnu tu bělost, na to všechno zlato, které září na slunci.
Obřad je zřejmě u konce. Neviděla jsem žádný zvláštní obřad k obětování Marie. Snad stačilo o tom říci knězi a
zejména Bohu na tomto posvátném místě.
„Ráda bych učinila dar Chrámu a podívala se tam, kde jsem před rokem spatřila světlo," říká Anna.
Jdou tam, doprovázeni Annou Fanuelovou. Přesně vzato nevstupují do chrámu. Stojí před dokořán rozevřenými
vraty a hledí do polotemného vnitřku, odkud vycházejí sladké zpěvy dívek a kde září drahocenná světla, rozlévající
jas po hlavách dvou bíle zahalených řad: dvou opravdových řad lilií.
„Za tři léta tam budeš také, má Lilie," slibuje Anna Marii, která hledí dovnitř jakoby uchvácena a usmívá se a
naslouchá táhlému zpěvu.
„Zdá se, jako by rozuměla," říká Anna Fanuelova. „Je to krásná holčička. Bude mi tak drahá, jako by byla moje.
Slibuji ti to, matko, pokud mi to věk dovolí uskutečnit."
„Budeš zde, ženo," říká Zachariáš. „Ty ji přijmeš mezi zasvěcené dívky. Já zde budu také. Chci zde toho dne být,
abych jí řekl, aby se za nás modlila od samého vstupu," a pohlédne na svou ženu, která mu rozumí a povzdechne.
Obřad je skončen a Anna Fanuelova se vzdálí, zatímco ostatní vycházejí z Chrámu a hovoří mezi sebou.
Slyším, jak Jáchym říká: „Dal bych nejen své dva nejlepší beránky, ale za tuto radost a ke chvále Boží bych je dal
všechny!"
Nic jiného už nevidím.