M.Valtorta 2d
Přichází večer, uspíšený bouří, která je neobyčejně zuřivá. Záplava vody, vítr, blesky, všechno dohromady mimo
kroupy, které spadly někde jinde.
Jeden z chlapců si toho zuření povšimne a prohlásí: „Jeden by řekl, že z pekla vyšel Satan se všemi ďábly.
Podívejte se na ty černé mraky! Necítíš ve vzduchu pach síry? A co to podivné ječeni, ty výkřiky plné úpění a
proklínání! Je-li to on, pak tento večer má vztek!"
Druhý chlapec se směje a odpovídá: „Unikla mu velká kořist, anebo ho Michael praštil Božím bleskem a on z toho
teď má useknuté rohy a spálené boky i ocas."
Přibíhá jedna žena a volá: „Jáchyme, už přichází na svět! A všechno jde snadno a dobře!" a opět mizí s malou
amforou v ruce.
Bouře náhle ustane po jednom blesku tak mocném, že všechny tři muže odhodí proti zdi; na památku po něm
zůstane v zemi před domem černá dýmající díra. Mezitím dveřmi Annina pokoje pronikne pláč, podobný nářku
hrdličky a zároveň se po celé šíři oblohy rozloží obrovský půlkruh duhy. Vychází, nebo aspoň to tak připadá, z vr-
cholu Hermonu, který se, líbán slunečními paprsky, podobá alabastru nejněžnější narůžovělé bělosti. Pozvedá se na
zcela pročištěném zářijovém nebi a prochází ovzduším zbaveným vší nečistoty; klene se nad galilejskými vrchy a
rovinou, která se objevuje na jihu mezi dvěma fíkovníky, a další horou, a spouští se až daleko u obzoru, tam kde
dalšímu rozhledu brání řetěz strmých hor.
„Něco takového jsem ještě neviděl."
„Dívejte, dívejte!"
„Zdá se, jako by se ta duha klenula nad celou izraelskou zemí a k tomu, jen se podívejte, támhle vychází hvězda, a
slunce ještě nezmizelo. Jaká hvězda! Září jako obrovský diamant!"
„A támhle je měsíc! A je v úplňku a přitom do něho chybějí ještě tři dny! Ale dívejte se na tu nádheru!"
Přicházejí ženy s růžovým buclatým děťátkem v bílém plátně a šťastně se usmívají.
Je to Maria, Maminka! Docela maličká Maria, která by mohla spinkat v náručí dítěte. Maria o nic delší než paže, s
hlavičkou jako ze slonoviny lehce zabarvené do růžová a s karmínovými rtíky, které už nepláčou, ale instinktivně
naznačují sání, jsou však tak malé, že není jasné, jakým způsobem dokážou uchopit bradavku prsu; s malým
nosíkem mezi dvěma oblými tvářičkami; a když se otevřou její očička, setkáme se se dvěma kousky nebe, dvěma
nevinnými blankytnými body mezi jemnými, téměř zlatě plavými řasami. I vlásky na kulaté hlavě mají zlatě plavé
zabarvení, jaké mívá jistý druh bílého medu.
7Co se týče uší, dvě malé škebličky celé růžové a průsvitné, dokonalé. A ručičky... Čím jsou tyto dvě malé věcičky,
které se zmítají ve vzduchu a pak končí v pusince? Jsou teď zavřené jako dvě poupata růže, která pronikla zeleným
obalem a teď ukazují bílé hedvábné květy; a otevřou-li se, řeklo by se, že jsou dvěma skvosty ze slonoviny nebo
nepatrně narůžovělého alabastru s pěti světle granárovými nehtíky. Jak to tyto ručičky jen dokáží, aby osušily tolik
slz? A kde jsou nohy? Pro tuto chvíli jsou zahaleny do plátěných plenek. Ale teď příbuzná usedá a odkrývaje. Ó,
nožičky. Jejich chodidla jsou škebličkami barvy korálu a nárty jsou také škebličkami, ale ze sněhu protkaného
azurovými žilkami. Prstíky jsou mistrovským dílem liliputánského sochařství a i ony jsou korunovány světle gra-
nátovými šupinkami. Ale kde se najdou sandálky, až tyto nožičky panenky budou činit první krůčky, tyto nožičky
tak malé, že se ptáme, jak budou moci povstat? A jak tyto nožky vydrží onu tak tvrdou cestu a snesou tolik bolesti
pod křížem?
Ale teď se o tom neví, a tak se všichni usmívají, když vidí tyto zmítající se krásné nožky, miniaturní buclatá stehna,
vytvářející s bříškem dolíčky a záhyby, tuto šíji, vystupující z dokonalého hrudníčku. Pod jeho bělostným
hedvábím lze vidět pohyby dýchání a přiložíme-li k němu rty k polibku, jak to právě činí šťastný otec, uslyšíme bít
malé srdíčko... srdíčko, které je nejkrásnější ze všech, jež země kdy v průběhu staletí nosila: jediné lidské
neposkvrněné srdce.
A záda? Teď ji právě obracejí a je vidět křivku boků, pak buclatá ramínka a růžovou šíji. Ale hle: hlavička se zvedá
na oblouku páteře a řeklo by se, že je to hlavička ptáčete, kolem sebe si prohlížejícího nový svět, který právě
objevuje. Malým zaplakáním protestuje, že ji takto ukazují, ji, tak čistou, cudnou, očím tolika lidí, ji, kterou už
nikdo nikdy neuvidí nahou, provždy Pannu, Svatou a Neposkvrněnou. Přikryjte, přikryjte to poupě lilie, které se na
zemi nikdy neotevře a které vydá svůj květ ještě krásnější než je samo a přitom zůstane poupětem. Teprve v nebi
rozevře lilie Trojjediného Boha všechny své korunní plátky, protože tam nahoře není prach, který by i nechtě mohl
zneuctít tuto čistotu. Protože tam nahoře bude přijat před zraky celého Nebe Ten, který teď už za málo let v ní bude
přebývat, skryt v srdci bez poskvrny: Otec, Syn, Snoubenec.
Teď už je Maria opět v plenkách a v náruči svého pozemského otce, na něhož je podobná. Nyní ovšem ještě ne.
Teď je pouhým náčrtem člověka. Chci říci, že se mu bude podobat, až dospěje v ženu. Z matky nemá nic. Od otce
má zabarvení pleti a barvu očí i vlasů, které jsou teď šedivé, ale jistě bývaly plavé, jak to naznačuje obočí. Po otci
má i rysy obličeje, ovšem dokonalejší a jemnější, protože je to žena, a jaká Žena! Po otci má i úsměv a pohled,
gesta i postavu. Myslím-li na Ježíše, jak ho vidím, shledávám, že Anna dala svou postavu a barvu pleti s nádechem
tmavšího odstínu slonové kosti svému Vnukovi. Maria nemá Anninu statnou postavu vznosné a pružné palmy, ale
otcovu ušlechtilost.
Ženy ještě hovoří o bouři a zázraku měsíce, hvězdy a obrovské duhy, zatímco s Jáchymem vstupují do pokoje
šťastné matky a odevzdávají jí děťátko.
Anna se usmívá při své myšlence: „Je to Hvězda," říká. „Její znamení je na nebi. Maria, duha míru! Maria, má
hvězda! Maria, zářivá luna! Maria, naše perla!"
„Ty ji jmenuješ Maria?"
„Ano. Maria, hvězda, perla, světlo, pokoj..."
„Ale její jméno také znamená hořkost... Nebojíš se, že jí přinese neštěstí?"
„Je s ní Bůh. Je Boží ještě předtím, než začala existovat. Bůh ji povede po svých cestách a všechna hořkost se
promění v rajský med. Nyní jsi u své maminky... ještě na chvíli, než budeš zcela Boží..."
A vidění končí prvním spánkem Anny jako matky a Marie, jejího dítěte.
Ježíš promlouvá: „ Vstaň a pospěš si, má malá přítelkyně. Vřele si přeji povznést tě se sebou do nebeského
blankytu rozjímání o Mariině Panenství. Vyjdeš odtud s duší tak svěží, jako bys právě byla stvořena Otcem,
malá Eva, dosud nevědoucí o svém těle. Vyjdeš odtud s duchem plným světla, protože se pohroužíš do
mistrovského Božího díla. Vyjdeš odtud s celou svou bytostí překypující láskou, protože porozumíš, jak dovede
milovat Bůh. Hovořit o Mariině početí, o Neposkvrněné, znamená hroužit se do blankytu, světla, lásky. Pojď a
přečti si o její slávě v knize Předků (Přísloví 8, 22-30):