M.Valtorta 2bb
Dítě se brzo narodí! K Bohu jde jásavě má píseň.
Jáchym vstupuje, když Anna svůj zpěv začíná po čtvrté. „Anno, ty jsi šťastná? Připadáš mi jako ptáče, prozpěvující
si na jaře. Co je to za píseň? Nikdy jsem ji od nikoho neslyšel. Odkud pochází?"
„Z mého srdce, Jáchyme." Anna vstává a jde, celá rozzářená, vstříc svému muži. Připadá mladší a krásnější.
„Nevěděl jsem, že jsi básnířkou," říká její manžel a pohlíží na ni s neskrývaným obdivem. Nevěřilo by se, že jsou
to dva staří manželé. V jejich pohledech je něha mladých snoubenců. „Když jsem slyšel, jak zpíváš, přišel jsem až
zezadu ze zahrady. To už je něco let, co jsem neslyšel tvůj hlas zamilované hrdličky. Nechceš mi tu píseň
zopakovat?"
„Zazpívala bych ti ji, i kdybys o to nežádal. Synové Izraele vždycky svěřovali zpěvu nejhlubší volání svých nadějí,
radostí, strastí. Svěřila jsem svému zpěvu úkol, sdělit sobě i tobě velikou radost. Ano, i sobě; je to tak velká věc, že
byť jsem o ní zcela ujištěna, stále mi připadá neskutečná."
A opět začíná zpívat, ale když dospěje k pasáži: „Na této větvi je růže, je z nejsladších plodů..." její zvučný
kontraalt se rozechvěje a pak ustane. S radostným vzlyknutím pohlédne na Jáchyma, pozvedne ruce a zvolá: „Jsem
matkou, můj milovaný!" a vrhne se mu do náruče, kterou jí rozevírá a ve které teď sevře svou šťastnou manželku.
Nejcudnější a nejšťastnější objetí, které jsem kdy viděla, co jsem na světě. Cudné a horoucí ve své čistotě. Pak
něžná výčitka do šedivých Anniných vlasů: „A ty jsi mi o tom neřekla?"
„Chtěla jsem o tom napřed mít jistotu. Stát se v mém věku matkou... Tomu jsem opravdu nechtěla věřit... A
nechtěla jsem ti způsobit trpké zklamání. Od konce prosince pociťuji obnovu svého nitra, rašení nového výhonu.
Ale nyní na tom výhonu je plod, je to jisté... Vidíš? Toto plátno je už pro toho, který přijde."
„Není to len, který jsi koupila v říjnu v Jeruzalémě?"
„Je. Pak jsem ho upředla v očekávání a naději... Doufala jsem: Posledního dne, když jsem se v Chrámě modlila co
nejblíže Božímu příbytku, jak jen to je ženě dovoleno... už bylo pozdě... vzpomínáš si, jak jsem řekla: »Ještě malou
chvilku«, nemohla jsem se odtrhnout od toho místa, aniž bych neobdržela milost. Nuže: v šeru toho posvátného
5místa, jehož velikou přitažlivost jsem pociťovala celou svou duší, a kde jsem na Bohu, který je tam přítomen,
chtěla vydobýt jeho »Ano«, jsem spatřila vycházet světlo, nádherný paprsek. Jasný a něžný jak měsíční světlo, ale
přesto v sobě nesl zář všech perel a drahokamů země. Zdálo se mi, že jedna drahocenná hvězda Opony se odpojila
a začala zářit nadpřirozeným světlem... Zdálo se mi, že zpod posvátné Opony ze samotné Slávy ke mně bleskem
slétl oheň a přitom jako by nějaký nebeský hlas řekl:»Stane se ti, oč jsi žádala«. Právě proto zpívám, že ke mně
přijde jedna hvězda. Kým bude náš syn, když se projevuje jako světlo hvězd v Chrámu... Myslím, že jsi viděl
správně, když jsi na mě pohlížel jako na novou Annu Elkanovu. Jaké jméno dáme svému dítěti, které ve svém lůně
cítím jako něžné šeptání potůčku, které ve mně hovoří údery svého srdéčka jako hrdlička, když ji držíme v
dlaních?"
„Bude-li to chlapec, dáme mu jméno Samuel. Bude-li to dcera, Hvězda. Slovo, jež ukončilo tvůj zpěv, kterým jsi
mi chtěla učinit radost a říci mi, že jsem otcem; tvar, který na sebe vzala, aby se projevila v posvátném přítmí
Chrámu."
„Hvězda, naše hvězda. Ano, nevím, ale myslím, myslím si, že to bude dcera. Zdá se mi, že tak jemné laskání může
pocházet jen od takové něžné maličké. Ve skutečnosti jako bych ji nenosila, nemám žádné obtíže. To nese ona mne
po cestě plné blankytu a květů, jako bych byla malou sestřičkou svatých andělů a země byla už kdesi daleko...
Často jsem slýchala, jak ženy říkají, že těhotenství přináší četné obtíže. Ale já nezakouším žádnou bolest. Cítím se
silná, mladá a svěžejší, než když jsem ti dala svoje panenství kdysi v době svého mládí. Boží dcera - neboť je více
Boží než naše, tento květ vyrašivší na uschlém kmeni - své mamince nezpůsobuje žádné obtíže. Přináší jí jen pokoj
a požehnání: ovoce Boha, svého skutečného Otce."