1. NAROZENÍ PANNY MARIE
Bůh mě vlastnil od počátku svých dél.
Přísloví 8, 22
Jáchym s Annou činí slib
Vidím vnitřek nějakého domu. U stolu sedí žena pokročilého věku. Jak ji tak vidím s jejími vlasy, kdysi černými,
nyní šedivějícími, s jejím obličejem bez vrásek, ale už plným oné vážnosti, která přichází s věkem, řekla bych, že
může mít padesát až pětapadesát, více ne.
Vidím ji, jak tká. Místnost je osvětlena světlem pronikajícím dovnitř dveřmi, otevřenými do zelinářské zahrady,
řekla bych, malého hospodářství, protože zahrada pokračuje dál v mírných terénních vlnách a končí zeleným
svahem. Ona žena s výrazně hebrejskými rysy je krásná. Oči jsou černé a hluboké, nevím, proč mi připomínají oči
Křtitelovy. Ale tento ušlechtilý pohled jakoby nějaké královny je plný něhy. Připadá mi to, jako by přes jiskrný orlí
zrak byl přehozen blankytný závoj. Ten něžný pohled je zastřen smutkem, jako by žena myslela na věci, které jsou
nenávratně pryč. Barva obličeje je mírně snědá. Ústa trochu větší, pěkně vykreslená mají přísný výraz, ale bez
tvrdosti. Nos je dlouhý a jemný a u kořene zlehka zahnutý; orlí nos, který je v souladu s očima. Žena je silná, ale ne
tlustá. Má hezkou, vysokou postavu, pokud se dá uhodnout, když sedí.
Myslím, že tká nějaký závěs nebo koberec. Člunky různých barev rychle procházejí tmavohnědou osnovou.
Žena má na sobě velmi prostý tmavý šat. Jeho červenofialová barva jako by odpovídala fialovému tónu jistých
myšlenek.
Když slyší, že někdo klepe na dveře, povstane. Ve skutečnosti je dost vysoká. Otvírá. Nějaká žena se jí ptá: „Anno,
nechceš mi dát svou amforu? Naplním ti ji."
Žena s sebou přivádí malého pětiletého kloučka. Ten se ihned chytá šatů ženy, která právě byla oslovena jako
Anna. Anna ho hladí, zatímco jde do jiné místnosti, odkud přináší hezkou měděnou amforu. Podává ji návštěvnici a
říká jí: „Ty jsi stále tak dobrá ke staré Anně. Nechť ti Bůh odplatí na tomto maličkém a na dětech, které máš a
které budeš mít, šťastná!" Anna povzdechne.
Žena na ni pohlédne a neví, co by na ten povzdech řekla. Aby utišila bolest, kterou tuší, řekne: „Nechám ti Alfea,
jestli tě to neobtěžuje; budu aspoň dřív hotova a naplním ti hodně konví a nádob."
Alfeus je velmi spokojen, že může zůstat, a vzápětí se vysvětlí, proč. Hned jak jeho matka odejde, Anna mu položí
paži kolem krku a vede ho na zahradu. Pozvedá ho k pergole s hrozny nažloutlými jako topas a říká mu: „Jez, jez,
jsou dobré," a pokrývá polibky jeho tvářičky celé pomazané hroznovou šťávou, kterou dítě dychtivě saje. A pak se
Anna usměje a hned připadá mladší pro ty dvě řady perel, které zdobí její ústa, i pro radost, kterou se rozzářila její
tvář, smazávající léta, když se jí dítě táže: „A co mi dáš teď?" a hledí na ni svýma široce rozevřenýma šedivě
blankytnýma očima.
Anna se vesele usmívá a sklánějíc se k němu, říká: „Co mi dáš, když ti dám... když ti dám... hádej co?"
Dítě plné smíchu tleská rukama: „Pusinky, pusinky ti dám, krásná Anno, dobrá Anno, maminko Anno!"
Jak Anna uslyší, že jí říká „maminko Anno", samou něhou a radostí zvolá: „Můj drahoušku, drahoušku,
drahoušku." A při každém „drahoušku" vtiskne na jeho růžové tvářičky polibek.
A pak jdou k polici a s jednoho talíře berou medové koláče. „Upekla jsem je pro tebe, miláčku ubohé Anny, pro
tebe, který mě máš tak rád. Jen mi řekni, jak mě máš rád?"
A dítě přemýšlí nad věcí, která na ně učinila největší dojem, a odpoví: „Jako Pánův Chrám." Anna znovu líbá jeho
oči zářící životem, jeho růžové rty a dítě se k ní tulí jako koťátko. Jeho matka přichází s plným džbánem a opět
odchází. Usmívá se, ale nic neříká. Ponechávaje jejich zábavě.
Ze zahrady přichází starší muž. Je o něco menší než Anna, hlavu má pokrytu bohatými, zcela bílými vlasy. Jeho
radostné tváře jsou rámovány hranatým vousem, oči má azurové jako tyrkys a řasy světlokaštanové, téměř plavé.
Jeho oděv je tmavohnědý.
Anna ho nevidí, neboť je ke vchodu obrácena zády. Jáchym ji bere kolem ramenou a říká: „A pro mne nic?" Anna
se obrátí a řekne: „Ó, Jáchyme, ty jsi už skončil svou práci?" Zároveň malý Alfeus se mu přitiskne ke kolenům a
řekne: „Tobě také, tobě také," a když se stařec sehne a líbe ho, dítě ho obejme kolem krku, ručkami mu hladí vous
a opětuje jeho polibky.
Jáchym má také svůj dárek. Bere ze své levé ruky, skryté za zády, jablko, lesknoucí se jako ovoce z keramiky, a
říká dítěti, které dychtivě natahuje ruce: „Počkej, nakrájím ti ho. Nemůžeš ho takhle jíst. Je větší než ty," a svým
zahradnickým nožem, který má za pasem, krájí jablko na plátky a kousíčky. Jako by krmil ptáčka v hnízdě, tak
pozorně vkládá kousky do otevřené pusinky, která je žádostivě polyká.
„Ale pohleď na ty oči, Jáchyme! Neřekl by jeden, že to jsou dva kousíčky Galilejského moře, když večerní
soumrak rozestře po obloze závoj mraků?" Anna hovoří s rukou položenou na manželově rameni a zlehka se o
něho opře: gesto, které prozrazuje hlubokou lásku manželky mnoholetým manželstvím nedotčenou.
I Jáchym na ni hledí s láskou a projevuje svůj souhlas slovy: „Moc krásné! A tyto kudrnaté vlásky? Nemají barvu
3zralé pšenice? Pohleď na tuto směs zlata a mědi."
„Och, kdybychom byli měli dítě, přála bych si ho zrovna takové, s takovýma očima a vlasy..." Anna se sklání,
poklekne a s povzdechem líbe tyto šedivě blankytné oči.

Jáchym také povzdechne, ale chce ji utěšit. Položí ruku na Anniny kadeřavé prošedivělé vlasy a říká jí: „Je třeba
stále ještě doufat. Bůh může všechno. Dokud žijeme, může přijít zázrak, obzvlášť když Boha milujeme a
milujeme se vzájemně." Jáchym silně zdůrazní tato poslední slova.
Ale Anna mlčí, pokořená, a skloní hlavu, aby skryla dvě slzy, které stékají a které vidí jen malý Alfeus. Je bolestně
překvapen, že vidí svou velkou přítelkyni plakat, tak jako pláče někdy on sám. Zvedne ručku a otře slzy.
„Neplač Anno! Jsme přesto šťastni. Aspoň já ano, protože mám tebe!"
„A já jsem skrze tebe také šťastna. Ale dítě jsem ti nedala... Myslím, že jsem se Pánu znelíbila, když učinil můj klín
neplodným."
„Ó, má ženo! Čím by ses mu znelíbila, ty, tak svatá? Pojďme ještě jednou do Chrámu. Kvůli tomuto. Nejen kvůli
svátku Stánků. Budeme se moc modlit... Třeba se přihodí stejná věc, jako se stala Sáře... Anně Elkanové.1 Obě
čekaly tak dlouho, že už se cítily pro svou neplodnost zavržené. Ale Bůh v nebi pro ně zatím připravoval svatého
syna. Usměj se, moje ženo. Tvůj zármutek je pro mne bolestnější než to, že nemáme potomstvo... Vezmeme Alfea
se sebou, aby se také modlil, je nevinný... a Bůh přijme jeho i naši modlitbu a vyslyší nás."
„Ano, učiňme Pánu slib; naše dítě bude patřit Jemu. Pokud nám ho dá... Ó, slyšet, jak na mě volá »maminko«!"
A Alfeus, udivený a nevinný divák: „Já ti tak přece říkám."
„Ano, má radosti, můj drahoušku... ale ty máš svou maminku, ale já, já nemám dítě..."
Vidění přestává.
Annina modlitba je vyslyšena
Na horách za jeruzalémskými hradbami uprostřed olivových sadů je mnoho lidí. Řekla bych - veliké tržiště. Ale
nejsou tam žádné stánky ani krámy, žádné hlasy vyvolavačů a prodavačů. Žádné hry. Je tam mnoho stanů z hrubé
vlněné tkaniny, jistě nepromokavé, natažené na tyčích, zaražených do země a přichycené ke kolíkům ze zelených
větví, které tak tvoří svěží dekoraci. Jiné jsou postaveny z větví zabodaných do země do tvaru malých zelených
chodbiček. Uvnitř jsou lidé všech věků a stavů a hovoří potichu a se soustředěním, které je rušeno jen křikem dětí.
Padá soumrak a tu a tam už olejové lampičky vrhají zář na toto podivné tábořiště. Kolem těchto světel večeřejí
rodiny, usazeny rovnou na zemi, maminky se svými nejmenšími na klíně...
Z tábořiště přichází Anna a v rukou drží velký chléb, plochý jako naše placka, sloužící jí za podnos, na kterém je
narovnána řada věcí. Za sukně se jí drží Alfeus a je slyšet jeho dětský hlásek. Na prahu jedné chatrče stojí Jáchym a
hovoří s nějakým mužem kolem třicítky, na kterého už z dálky Alfeus volá: „Tatínku!"
Anna prochází mezi řadami chatrčí jako královna. Vzezření královny, ale přesto skromné. Není pyšná vůči nikomu.
Pozvedá děťátko jedné chudobné, opravdu chudobné ženy, které při nemotorné chůzi zakoplo a padlo rovnou Anně
k nohám. Celou tvářičku má zamazanou od hlíny a pláče. Anna ho očistí a utěší a vrátí matce, která přiběhla. Říká:
„To nic není, jsem ráda, že si neublížil. Je to hezké dítě! Jak je staré?"
„Tři roky. Je předposlední, už brzo budu mít další. Mám šest chlapců. Teď bych si přála děvče... Pro mámu je
děvče velkou pomocí..."
„Všemohoucí tě velice utěšil," povzdechne Anna.
A ta druhá: „Ano, jsem chudobná, ale naší radostí jsou naše děti, a ti největší nám už pomáhají při práci. A ty, paní
(všechno nasvědčuje tomu, že Anna je z vyšší společenské vrstvy a že si toho žena dobře povšimla), kolik máš
dětí?"
„Žádné."
„Žádné? Tenhle není tvůj?"
„Ne; patří jedné hodné sousedce. Je mou útěchou."
„Tví jsou mrtví? Nebo..."
„Nikdy jsem neměla dítě."
„Ó!" Chudobná žena na ni hledí se soucitem. Anna ji s povzdechem pozdraví a jde do své chatrče.
„Nechala jsem tě čekat, Jáchyme. Povídala jsem si s jednou chudou ženou, matkou šesti chlapců, představ si! A
přesto bude mít další dítě."
Jáchym povzdechne.
Alfeův tatínek volá svého maličkého, který mu odpoví: „Zůstanu s Annou, budují pomáhat." Všichni se dají do
smíchu.
„Nechej ho, nepřekáží. Ještě není vázán Zákonem. Tady nebo tam, sní toho jen jako malý ptáček," říká Anna a
posadí se s dítětem na svém klíně. Dává mu placku a, myslím, pečenou rybu. Vidím, že s ní něco dělá, než mu ji
dává, snad odstraňuje kosti. Nejprve však posloužila svému manželovi. Sama si bere až naposled.
Noc se hemží dalšími a dalšími hvězdami a v tábořišti se objevuje stále více světel. Pak se poznenáhlu mnoho
světel zhasíná... Postupně ustává i hluk. Už není slyšet křik. Jen nějaký kojenec se ještě svým hláskem malého
jehňátka domáhá matčina mléka. Noc dýchá na věci i lidi a uspává starosti i vzpomínky, naději i zlobu.......
Anna chová v náruči usínajícího Alfea a říká svému manželovi: „Tuto noc jsem měla sen, že příště přijdu do
Svatého města na dva svátky, místo najeden. A tím druhým bude obětování mého dítěte v Chrámě...