Příjezd do Nazareta
Nádherné azurové nebe vlahého února se klene nad galilejskými kopci...
Hlavní cesta, vlhká po nedávném dešti, patrně minulé noci, není ani prašná, ale ani blátivá. Je pravidelná a čistá
jako městská ulice a vede mezi dvěma ploty z kvetoucího hlohu. Připadají, jako by byly zasněženy, vychází z nich
však hořká lesní vůně; občas jsou přerušeny skupinami obrovských kaktusů s velkými plochými listy, ježícími se
ostny...
Za živými ploty, sloužícími k ohraničení pozemků a vedoucími všemi směry, pole s obilím, které už je vyšší než v
Judeji, a kvetoucí louky se stovkami a stovkami ovocných stromů: bílých, růžových, červených a se všemi
přechodnými odstíny.
Slunce pokojně zapadá na obloze, něžné ve svém blankytu, který světlo činí ještě jasnějším, a v dálce září sníh
Hermonu a jiných vzdálených vrcholků.
Po silnici jede vůz. Je to vůz vezoucí Josefa a Marii s jejími příbuznými. Cesta je u konce.
Maria se rozhlíží úzkostlivým pohledem, kterým chce poznat a zároveň se rozpomenout na to, co vidí a na co se už
nepamatuje, a usměje se, když jí vytane nějaká neurčitá vzpomínka. Alžběta a s ní Zachariáš a Josef jí v
rozpomínání pomáhají a označují jednotlivé kopce, domy. Už i domy, protože se už ukazuje Nazaret, rozložený na
svém zvlněném kopci.
24Město, ozářené zleva zapadajícím sluncem, ukazuje své bílé domky, široké, nízké, s terasami, zabarvenými do
růžová. Některé domky, do kterých bije slunce přímo, se zdají prosvětleny požárem, tak je jejich fasáda zčervenalá
sluncem. Sluncem, na kterém se leskne voda kanálů a nízkých studní téměř bez zídek...
K okraji silnice přistupují děti a ženy a dívají se do vozu a zdraví Josefa jako starého známého. Ale na ostatní tři se
dívají v rozpacích a s bázní.
Jakmile však vjeli do vlastní obce, už není rozpaků ani obav. Na jejím okraji pod slavobránou z kvítí a listí stojí
velké množství lidí všech věků a sotva se vůz ukáže za nárožím krajního venkovského domu, ozve se pronikavé
volání; lidé mávají ratolestmi a kyticemi. To nazaretské ženy a děti zdraví svatebčany. Muži stojí zdrženlivěji za
neposednou a hlučnou hradbou a zdraví s vážností.
Ještě před příjezdem byl vůz odkryt, protože ted už slunce neobtěžuje, a tak Maria může dobře vidět rodnou půdu.
Maria připadá krásná jako květina. Bílá a plavovlasá jako anděl se s dobrotou usmívá na děti, které jí hážou květiny
a posílají polibky, na dívky jejího věku, které ji volají jménem, na manžele, matky, starce, kteří jí žehnají zpěvným
hlasem. Uklání se před muži a zejména před jedním, který je snad rabínem nebo hlavní osobností místa.
Vůz krokem postupuje hlavní ulicí, následován větší částí zástupu, pro který je příjezd událostí.
„Zde je tvůj dům, Maria," říká Josef a bičem ukazuje na malý domek, který se nalézá právě dole pod vlnou vršku a
za nímž je krásná rozlehlá zahrada, celá v květu, ukončená olivovým sadem. A ještě dále obvyklý živý plot z hlohu
a kaktusů vymezuje hranice majetku. Pole, kdysi Jáchymova, jsou za nimi...
„Zbylo ti toho málo," říká Zachariáš. „Nemoc tvého otce byla dlouhá a drahá. Hodně stály také opravy škod
způsobených Římem. Vidíš, že silnice pohltila tři hlavní přístavby a dům musel být zmenšen. Aby byl zvětšen bez
velkých nákladů, bylo použito části kopce vytvářejícího jeskyni. Jáchym tam míval zásoby a Anna své stavy. Ty
uděláš, co uznáš za vhodné."
„Ó, nevadí mi, že toho moc není! Mně to bude vždycky stačit. Budu pracovat..."
„Ne, Maria," říká Josef, „já budu pracovat. Ty se budeš starat jen o prádlo, šití a dům. Jsem mladý a silný a jsem
tvůj muž."
„Učiním, co budeš chtít."
„Ano, v této věci je to moje vůle. Pro všechno ostatní jsou mi všechna tvá přání zákonem, pro tohle však ne."
Přijeli, vůz se zastavil.
U dveří jsou dvě ženy a dva muži mezi čtyřiceti a padesáti lety s mnoha dětmi a mladými lidmi.
Starší muž řekne: „Nechť ti Bůh dá pokoj, Maria," a jedna žena osloví Marii, obejme ji a políbí.
„To je můj bratr Alfeus a Maria,4 jeho žena, a toto jsou jejich synové. Přišli schválně, aby tě přivítali a řekli ti, že
jejich dům je tvým domem, chceš-li," říká Josef.
„Ano, přijď, Maria, nebudeš-li chtít být sama. Na jaře je venku krásně a náš dům stojí uprostřed rozkvetlých polí.
Tam budeš tím nejkrásnějším květem," říká Maria Alfeova.
„Děkuji ti, Maria. Přijdu velice ráda. Občas přijdu a určitě o svatbě. Ale teď si moc přeji vidět svůj dům a
rozpomenout se na něj. Byla jsem docela malá, když jsem ho opustila, a zapomněla jsem, jak vypadá... Teď ho opět
nalézám... a zdá se mi, jako bych nalezla svou matku, kterou jsem ztratila, svého milovaného otce, jako bych opět
nalezla ozvěnu jejich hlasů... a vůni jejich posledních vzdechů. Připadá mi, že už nejsem sirotkem, když kolem
sebe cítím objetí těchto zdí... Pochop mě, Maria." Mariin hlas prozradí její dojetí a na jejích řasách se zaperlí slzy.
Maria Alfeova odpovídá: „Jak si přeješ, drahá. Chci, abys mě považovala za svou sestru a přítelkyni a tak trochu i
jako matku, protože jsem mnohem starší než jsi ty."
Přistoupí druhá žena: „Maria, zdravím tě. Jsem Sára, přítelkyně tvé matky. Viděla jsem, jak ses narodila. A toto je
Alfeus, synovec Alfeův a velký přítel tvé matky. Co jsem dělala pro tvou matku, budu dělat i pro tebe, přeješ-li si
to. Podívej, můj dům sousedí s tvým domem a tvoje pole jsou teď naše. Ale chceš-li, můžeš kdykoliv přijít.
Uděláme v živém plotu průchod a budeme spolu a přitom každá budeme u sebe. Toto je můj muž."
„Všem vám za všechno děkuji, za všechno dobré, které jste učinili mým rodičům a chcete teď činit mně. Nechť
vám žehná všemohoucí Bůh."
Těžké bedny jsou složeny a odneseny do domu. Vstupují dovnitř a já poznávám malý nazaretský domek, takový
jaký je později za Ježíšova života.
Josef bere - podle zvyku - Marii za ruku a takto vcházejí. Na prahu jí říká: „A teď na tomto prahu chci, abys mi
něco slíbila. Nechť přijde nebo se přihodí cokoliv, nemáš jiných přátel, nikoho, na koho by ses obrátila, než svého
Josefa; v žádném případě si své starosti nenechávej pro sebe. Jsem zcela k tvým službám, to si pamatuj, a budu mít
velkou radost, budu-li ti moci usnadnit tvou cestu; protože štěstí není vždy v naší moci, aspoň se budu snažit, abych
ti ji učinil pokojnou a jistou."
„Slibuji ti to, Josefe."
Otevírají dveře a okna. Dovnitř zvědavě vstupuje zapadající slunce.
Maria si teď odložila plášť a závoj, protože s výjimkou myrtových květů má stále na sobě svatební šaty. Vycházejí
do kvetoucí zahrady. Rozhlíží se a usmívá a stále s rukou v ruce Josefově prochází zahradou. Připadá to, jako by se
opět ujímala vlastnictví místa, které bylo ztraceno.
A Josef jí ukazuje své práce: „Podívej se, tady jsem udělal tuto díru k zachycení dešťových vod, protože toto víno
má stále žízeň. Tomuto olivovému stromu jsem uřezal nejstarší větve, abych ho omladil. Zasadil jsem tyto jabloně,
protože dvě byly suché, a dal jsem sem i fíkovníky. Až vzrostou, budou chránit dům před slunečním úpalem a
25zvědavými pohledy. Támhle je stará pergola, vyměnil jsem jen shnilé sloupky a zapracoval s nůžkami. Doufám, že
dá hodně hroznů. A tam, podívej se," a hrdě ji vede ke svahu, který se zvedá za zády domu a který ukončuje sad:
„Tam jsem vyhloubil jeskyňku a zpevnil ji a až tyto malé rostlinky vzrostou, bude zhruba stejná jako ta, kterou jsi
měla. Zde však není pramen... ale doufám, že sem zavedu pramínek vody. Budu pracovat za dlouhých letních
večerů, když za tebou přijdu na návštěvu..."
„Ale jak to?" říká Alfeus. Copak nebudete mít v létě svatbu?5"
„Ne, Maria by ráda utkala vlněné pokrývky, jedinou věc, která chybí ve výbavě. A já jsem tomu rád. Je tak
mladinká, že na tom nezáleží, počká-li ještě rok nebo déle. Zatímco bude čekat, přivykne svému domu..."
„Ty jsi byl vždycky trochu jiný než ostatní a zůstal jsi takový až do nynějška. Vždyť kdo by se nesnažil uspíšit
okamžik, kdy bude mít za ženu takový květ jako je Maria, a ty budeš čekat měsíce!"
„Radost dlouho očekávaná, radost o to více prožitá," odpovídá Josef s jemným úsměvem. „Až bude mít Maria
šestnáct. Po svátcích Stánků. Zimní večery budou pro novomanžely sladké!" A opět se usměje a pohlédne na Marii.
Úsměv tajného dorozumění plného něhy, útěšné bratrské cudnosti. Pak opět pokračuje v prohlídce: „Zde je
místnost ve svahu. Chceš-li, udělám si z ní dílnu. Je s domem spojená, ale leží mimo něj. Tak v domě nebude hluk
ani nepořádek. Ale pokud si to přeješ jinak..."
„Ne, Josefe, takto to je docela v pořádku."
Vstupují do domu a rozžíhají lampy.
„Maria je unavena," říká Josef. „Nechejme ji v klidu s jejími příbuznými."
Všichni zdraví a odcházejí. Josef ještě několik minut zůstane a potichu mluví se Zachariášem.
„Tvůj příbuzný ti nějaký čas ponechá Alžbětu, jsi spokojena? Já ano, protože ti pomůže... aby ses stala dokonalou
paní domu. S ní můžeš všechno zařídit podle svého a uspořádat nábytek a já ti přijdu každý večer pomoci. S ní
můžeš opatřit vlnu a všechno potřebné. Výlohy zaplatím já. Pamatuj, že jsi mi slíbila, že se budeš se vším obracet
na mne. Sbohem, Maria. Spi svou první noc jako paní v tomto domě, který je tvůj; a nechť anděl Boží ti ji učiní
pokojnou. Nechť Pán je stále s tebou."
„Sbohem Josefe, nechť i ty jsi pod křídlem Božího anděla. Děkuji, Josefe. Za všechno. Na tvou lásku ze všech sil
odpovím svou láskou."
Josef zdraví příbuzné a odchází.
Ve stejnou chvíli končí vidění.